V kapkách deště

14. ledna 2011 v 21:50 | Nicol |  Jednorázovky
Tuhle jednorázovku jsem psala po hádce s mamkou. Jsem citlivka.. takže jsem si musela ulevit tím, že něco napíšu.. Tak snad se to bude líbit.. Doufám.. Kdyžtak mi napište nějakej komentík x) Nicol


Stál u okraje kamenného zábradlí astronomické věže. Byla hluboká noc. Hůlkou se snažil vyčarovat patrona. Ale žádná šťastná vzpomínka nepřicházela. Ani ta stříbrná pára z hůlky nevycházela. Pršelo. Ani se nesnažil schovat pod stříšku. Bylo teplo. Voda mu ztékala z vlasů. Nebyl zoufalý ani zklamaný. Nechtěl brečet. Ale brečel. Byl rád, že prší. Slzy nebyly vidět. Nic neprozrazovalo to, že právě prokazuje slabost. Proč je v nebelvíru? Nestojí ani za jeden jediný pohled. Za jediné utěšující slovo. Nezajímal nikoho.
Ten samý den, dopoledne.

Hodina přeměňování nebyla zase tak strašná. Tentokrát to totiž nezvládl opravdu nikdo.Ani Hermiona, takže si nemusel připadat hloupě, jako vždy. Navíc se moc bavil když se z Ronova jablka místo normálního kousku oblečení stala černá krajkovaná podprsenka. McGonagallová dělala, že to nevidí. Byl to dobrý začátek dne. Šel chodbou a zaujatě se bavil s Hermionou o zvláštní rostlině, která zmizela vždy, když se k ní někdo přiblížil. V tu chvíli ho zavolala ředitelka jeho koleje a tvářila se ztrhaně. Určitě dostal tu nejhorší známku z poslední teorie. Byl ale dobře naladěný a na tohle byl zvyklý.

,, Posaďte se." udiveně se usadil. Tohle nevypadalo jako by chtěla mluvit o známkách. Začal se děsit. Její výraz byl opravdu hrozný. Co se mohlo stát? Srdce mu začalo bušit o něco rychleji.
,, Neville- oslovila ho poprvé křestním jménem- to, co vám teď řeknu je-je strašné. Ale vy jste statečný chlapec. Je velice těžké to říci nahlas. Včera - včera v noci přepadli dům vaší babičky. Bránila se a jednoho dokonce omráčila do bezvědomí, ale- Bylo jich mnoho.Byla velice statečná. Vaše babička-bože je-je mrtvá. Je to tak hrozné." Při posledních slovech se jí zlomil hlas. Nikdy neviděl profesorku plakat, teď to bylo poprvé. Nemohl tomu uvěřit. Nevěděl co by měl říct. Musel se okamžitě dostat pryč. Musel jít pryč. Nechtěl tu být. Nemohl. Prsty křečovitě svíral okraje židle.
Bylo těžké tomu uvěřit. Pořád ale slyšel ty slova. Je mrtvá. Je mrtvá. Už mu nikdy nevynadá za to že si doma zapomněl polovinu věcí. Nikdy mu nebude vyprávětt o rodičích. Nikdy ji už neuvidí. Neucítí její elegantní parfém a neuslyší přísný hlas, který po krátké době zněl bezpečně a mateřsky. Nikdy neuvidí tu starou dámu, která ho vychovala. To se nemohlo stát. Chvíli ještě nehybné seděl a když si byl opravdu jistý, že jeho hlas bude vyrovnaný, promluviv.
,,Zemřela čestně. Jinak by to snad ani nechtěla." , řekl to jako robot. Žádný tón, žádné emoce. Nemohl tady dál sedět. Rychle se zvedl a odešel. Šel rázným, rychlým krokem. Věděl přesně kam, chce jít. Tam, kam po většinu času nikdo nechodil.Tam, kde by se mohl v klidu poddat bolesti. Představoval si, co by mu asi řekla, kdyby věděla že plačky strávil několik hodin v dešti. ,, No tak chlapče bláznivá, přece nebudeš citlivka! Vzchop se, prokaž rodině čest! A běž z toho deště, nastydnou ti ledviny!" Lehce se pousmál. Byla tvrdá. Ale i jemu se podařilo odhalit její opravdové city. Bylo mu dvanáct, prohlíželi si fotky. Byl na nich on. Malé, oplácané miminko a jeho rodiče byli v pořádku. Vyprávěla mu, různé historky z jejich mládí. Ten den poprvé a naposledy viděl, jak ji po tvářích stékají slzy.

Muselo být po druhé hodině ranní. Na jednu stranu měl chuť skočit z té vysoké věže a už nikdy netrpět. Jeho druhá polovina měla chuť najít ty zrůdy a do jednoho je pozabíjet. Ani jedno ale nepomohlo k zastavení němého pláče. Uslyšel za sebou jemné kroky. Nechtěl s nikým mluvit. Až teď si začal uvědomovat, že mu je opravdu zima a že není jediná část těla, kterou by měl suchou. Hluboce se nadechl a otočil se.
Usmála se vykročila také do toho šíleného lijáku. Natáhla ruku a chytla tu jeho. Chvíli se ještě dívala do země. Potom vzhlédla a druhou rukou mu otřela z tváře vodu.
Nemělo to žádný smysl ,ale ona se spokojeně pousmála.

,,Vím co se stalo. A je mi to líto." řekla to tak smířeně. Tak procítěně a zároveň prostě obyčejně. Dívala se mu zpříma do očí a neuhnula dokud to neudělal on. Jemně stiskla jeho ruku. Znovu se na ni podíval. Začínal ji vnímat jako pramínek světla v hluboké tmě. Její dlouhé blonďaté vlasy se začínaly vlnit vlivem dešťových kapek. A i když byla tma modré oči jí soucitně zářili. Koutkem úst se smutně pousmál. Vycítila co potřeboval. Nejdříve k němu pomalu no krok přikročila. Potom ho rychle objala. Hladila ho po vlasech a šeptala mu ty nejkrásnější slova.Vzlykal. Věděl, že by neměl. Její objetí bylo pevné. Kývala s ním ze strany na stranu. Bylo mu o něco lépe.
,,Navždy zůstane v tvém srdci. A ty hezké vzpomínky s ní. Já ti pomůžu." Neříkala to nuceně jako každý. Tón jejího hlasu byl prostý, jako by to byla normální samozřejmost a zároveň ho tím konejšila. Sebral se a přestal vzlykat. Pořád byli v pevném objetí.
,,Neboj Neville, my ji jednou pomstíme."
,,Ne jen ji." promluvil chraplavým hlasem.
Uvědomil si, že přestalo pršet.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
chch